eu4journalists

Životní prostředí

1. Utváření politiky životního prostředí

Až do druhé poloviny 60. let evropské země neměly jasně definovanou politiku životního prostředí. Nicméně za posledních 30 let byl učiněn významný pokrok při stanovení obsáhlého systému ekologické kontroly v Evropské unii. Tento systém nyní pokrývá širokou paletu problémů, od hlučnosti až po předcházení vzniku odpadů, od chemických látek k prašnosti vzduchu, od vody v bazénech až k celoevropské síti týkající se ekologických katastrof, jako jsou úniky nafty nebo lesní požáry.

1972 Pařížský summit: Vzal na vědomí, že by se životnímu prostředí měla věnovat zvýšená pozornost v souvislosti s hospodářskou expanzí a se zlepšováním kvality života. Výsledkem byl první „akční plán životního prostředí“. Následovalo několik podobných víceletých programů a řada směrnic.

1987 Jednotný evropský akt: Obrat v politice životního prostředí EU, poprvé se dostala do smlouvy Společenství.

1992 Maastrichtská smlouva: Tento vývoj pokračoval aktualizováním ochrany životního prostředí a jejím povýšením do plnohodnotného statutu.

1999 Amsterodamská smlouva: Posílila právní základnu větší ochrany životního prostředí a podpořila trvale udržitelný rozvoj v celé EU.

Dnešní politika životního prostředí Evropské unie je založena na představě, podle níž vysoké ekologické standardy povzbuzují inovace a obchodní příležitosti. Ekonomická, sociální a ekologická politika jsou navzájem úzce provázány. Cílem EU je zajistit příslušnou úroveň ochrany životnímu prostředí napříč EU, bez ohledu na místní okolnosti a hospodářská omezení.

Veškerá politika je založena na zásadě „platí znečišťovatel.“ Znečišťovatel může „platit“ buď investováním do vyšších standardů, nebo zdaněním obchodu a spotřebitele za to, že používají ekologicky nebezpečné výrobky. Tato platba může také obsahovat požadavek navrácení, recyklování nebo likvidace výrobků po jejich užití. Komise také navrhuje, aby nedovolené emise nebezpečných polutantů do ovzduší, vody nebo půdy, nezákonná přeprava a ukládání odpadu a ilegální obchod s ohroženými druhy byly postižitelné trestními sankcemi.

Celkem vzato, životní prostředí je z hlediska řízení snad nejobtížnějším klíčovým politickým sektorem EU. Jestliže členské státy mohou sdílet potěšení z evropských přírodních krás, musejí se podílet také na takových břemenech, jako je kyselý déšť, znečištěná voda, kontaminované ovzduší a likvidace odpadu. Také extrémní výkyvy počasí se staly převládajícím jevem, což ukazuje, že změna klimatu je problémem zasahujícím občany a životní prostředí na všech úrovních.