Hospodářská a měnová unie a euro

5. Co přineslo euro?

1.leden 2007 byl dnem pátého výročí zavedení eura ve formě reálné hotovostní měny. Jeho zavedení se obecně pokládá za úspěch. Silné a stabilní euro se stalo jednou ze dvou hlavních mezinárodních měn globální ekonomiky.

Členové eurozóny mají prospěch z toho, že jsou součástí širšího měnového bloku. Například pro spekulanty je nyní mnohem obtížnější získávat rychlé zisky při měnových obchodech, čímž se odstranila velká část tlaků majících vliv na hodnotu měny. Spekulanti sice způsobili chaos počátkem 90. let, zapříčinili pád britské libry a později také italské liry, euro však zatím nijak vážně nepoškodili. V důsledku toho je teď eurozóna způsobilejší než jednotlivé členské státy k absorbování cenových výkyvů. Vliv eura se dále rozšiřuje. Obchodování mimo oblast eurozóny se podílí na více než třetině hrubého domácího produktu eurozóny (HDP) a směnné kurzy stále mají na něj vliv. Silné euro poškozuje exportéry a odrazuje zahraniční investice do eurozóny, ale pomáhá dovozcům a investicím eurozóny kdekoli na světě.

Pro občany EU je cestování uvnitř eurozóny mnohem snadnější, bez nepohodlného směňování peněz. Rovněž srovnávání cen zboží a služeb je jednoduché, což přispívá k lepšímu fungování vnitřního trhu, a podporuje zdravou konkurenci ve prospěch spotřebitelů. Celková hospodářská a cenová stabilita vytvořená eurem příznivě působí na celkové hospodářské klima, od rodinného hospodaření až po podnikání ve velkém. Podle současných údajů se odhaduje, že zavedení eura pomohlo zvýšit obchod uvnitř oblasti eura o 5-15%.

Zatímco tyto praktické výhody eura se všeobecně uznávají, změněné prostředí pro tvorbu hospodářské politiky, které euro přineslo, způsobilo problémy politikům. Vlády nejen shledaly obtížným pracovat s omezeními vyplývajícími z hospodářské politiky eura, některé však také obviňují euro z toho, že jim svazuje ruce v jejich činnosti.

Pravděpodobně nejčastější stížnost se týká nemožnosti členských států stanovovat si vlastní úrokové sazby. Nedávno četní politici, zvláště v Německu, Francii a Itálii, volali po snížení úrokových sazeb, aby se stimuloval růst. Od června 2003 do prosince 2005 však ECB nastavila hlavní úrokovou sazbu na 2%, takže tito jednotlivci zřejmě zapomněli na to, že země eurozóny měly v této době nižší úrokové sazby, než dříve po celá desetiletí. Neschopnost členských států měnit úrokové sazby znamená, že nesmějí jednostranně snižovat úrokové sazby k podpoře investování nebo je zvyšovat k podpoře úspor. Jednotná evropská měna znamená jednotnou evropskou měnovou politiku. Byť neexistuje jednotná evropská hospodářská politika, všechny členské státy v eurozóně musí své vlastní hospodářské politiky provádět v mezích stanovených Evropskou unií.

Nedůvěra v eurozónu

Mnozí lidé, zvláště ti starší, mají stále sklon přepočítávat eura na svoji bývalou měnu, zvláště co se týče vysokých částek. V listopadu 2006 Deutsche Bundesbank zveřejnila výsledky průzkumu, podle něhož 77% Němců stále počítá v markách. 94% z nich neví, že bankovka v hodnotě 500 euro má purpurovou barvu, a 74% nesnáší, když stoeurové bankovky se kontrolují skenerem. Ještě dnes je více než 14,4 miliard německých marek (asi 7,2 miliard euro) uschováno kdesi v hrníčcích nebo v punčochách. Vypadá to tak, že někteří němečtí občané nedůvěřují své nové měně, a jestliže staré marky se stále ještě dají ve federálních bankách zdarma vyměnit, není tu žádný spěch. To zřejmě svědčí o všeobecné opatrnosti na straně Evropanů, ale je to také symptom nedůvěry, kterou mnohé členské státy mají ve vztahu k EU.

Hlavní obava, kterou euro vyvolává, je zvyšování cen – tuto obavu významně podnítilo zpravodajství bezprostředně po přechodu na euro v roce 2002. Průměrný občan mohl zvládnout hrubý přepočet ze staré měny na euro. Ale jenom ti, kteří si systematicky zapisovali ceny, mohli získat přesný pohled na měnící se ceny u širokého spektra zboží. Proto také v praktickém životě někteří jednotlivci získali představu o měnících se cenách z malého počtu každodenních nákupů věcí malé hodnoty – šálku kávy nebo sklenice piva, bochníku chleba, novin apod. – jejichž cenu si pamatovali. Denně nakupované věci malé hodnoty a některé služby vykázaly podstatně větší zvýšení cen než dražší zboží a služby. Nákupy malé hodnoty se zdály být hodně pozměněny, když se jejich ceny zaokrouhlovaly, což se dělo ve většině zemí eurozóny. Zaokrouhlené ceny usnadnily život kupujícím i prodávajícím (mince v hodnotě 1 a 2 centy se v Nizozemsku a Finsku již nevyrábějí, i když zůstaly legálním platidlem), ale měly tendenci vyvolávat mylnou představu o relativní hodnotě eura.

V tomto kontextu existuje ještě další jev. Čím vzdálenější je datum užívání staré měny, tím silnější je pocit, že ceny vzrostly. Důvodem je skutečnost, že dnešní ceny v euro se srovnávají s cenami v minulosti. Často se pak zapomíná na to, že také ve staré měně by ceny kvůli inflaci byly vyšší než v minulosti.

V rozporu s převládajícím dojmem, výzkumy provedené pro Komisi ukázaly, že přechod na euro celkově nepřinesl významné zvyšování cen. Celkový dopad přechodu na euro v hotovosti na ceny zboží byl v průměru menší než 0,3%.

Některé nové členské státy zvažují uspořádání referenda, zda vstoupit do eurozóny až budou splněna konvergenční kritéria. Dánsko a Švédsko uspořádaly referenda o přistoupení k euru od roku 1999 s negativním výsledkem v obou případech.

V červnu 2005 časopis Stern informoval o tom, že 56% německých respondentů se vyslovilo ve prospěch návratu marky. Někteří italští politici, mezi nimiž je nejznámější Silvio Berlusconi, vyzývali k tomu, aby Itálie opustila euro. Separatisté ze „Severní ligy“ Itálie navrhovali referendum o návratu k liře, a mnohé extrémně pravicové strany napříč EU žádaly návrat národních měn, třebaže předmětem jejich zájmu byl především nacionalismus a nikoli Evropská hospodářská a měnová unie a úspěch eura.

Evropská komise sama za sebe vyloučila možnost, že by některé ze zemí eurozóny opustily novou měnu. Euro zde zůstane, protože jeho výhody převažují nad existujícími problémy, ať už na národní nebo evropské úrovni.

Budoucnost Hospodářské a měnové unie (EMU)

Hlavním problémem EMU v nadcházejících letech, stejně jako celé Evropské unie, bude střet evropských a národních zájmů. V lednu 2007 deník Financial Times informoval o tom, že většina občanů Francie, Itálie a Německa si myslí, že euro poškodilo jejich národní ekonomiky, zatímco mělo pozitivní vliv na hospodářství EU jako celek. Naproti tomu odlišný výzkum provedený deníkem International Herald Tribune ukázal důvěru v euro. Podle tohoto výzkumu z března 2007, 89 procent lidí ve Francii a Itálii, 93 procent lidí ve Španělsku a 83 procent v Německu jsou přesvědčeni, že euro bude standardní běžnou měnou v Evropě v roce 2057.

O tom, zda postřehy euroskeptiků ve věci národních ekonomik jsou či nejsou na místě, je sporné, stejně jako by se dalo polemizovat s tím, zda větší a více zavedené země musí prodělat hospodářský pokles, aby se nové členské státy dostaly na jejich úroveň. Ve skutečnosti oblast eura v roce 2006 zaznamenala nejvyšší růst od roku 2000 a další předpovědi růstu byly upraveny směrem nahoru. Rovněž německé hospodářství se na začátku roku 2007 začalo zotavovat. Hospodářství eurozóny tudíž zůstává silné, s nedávnými výkyvy úrokových sazeb, které byly menší u eura než u dolaru.

Euro vytlačilo dolar z pozice prvotřídní měny na mezinárodním trhu dluhopisů a euro nyní tvoří více než 25% mezinárodních rezerv, což je pozice získaná na úkor dolaru.

eu4journalists

Dossiers

Basics

Contact Guide