eu4journalists

Hospodářská a měnová unie a euro

1. Historie – zavedení eura

Evropskou hospodářskou a měnovou unii (EMU) tvoří evropské státy, které se dohodly sdílet jednotnou měnu, euro, a jednotnou hospodářskou politiku stanovující podmínky fiskální odpovědnosti. V současné době existuje 27 členských států s různým stupněm integrace v rámci EMU. Třináct zemí již přijalo euro, jsou to: Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovinsko a Španělsko. Tři další členské státy Dánsko Švédsko a Velká Británie zatím přijetí eura neplánují. Jedenáct dalších členských států – Bulharsko, Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Rumunsko a Slovensko – se nacházejí v různých etapách přijetí eura a očekává se, že se připojí k eurozóně v příštích deseti letech.

Bezprostředně po skončení Druhé světové války byla většina měn průmyslového světa těsně navázána na dolar v rámci tzv. „zlatého standardu“ podle Brettonwoodského měnového systému. Tato faktická nadvláda dolaru a nucená devalvace četných evropských měn vedla evropské politiky k tomu, že se snažili napravit tuto nerovnováhu prostřednictvím větší hospodářské integrace mezi evropskými národy.

Plány na vytvoření jednotné evropské měny začaly v roce 1969, kdy šest členů Evropského hospodářského společenství (EHS) zveřejnilo Barreho zprávu. O rok později následovala schůzka šéfů států a vlád v nizozemském Haagu, která plánovala vytvoření hospodářské a měnové unie. Tento proces byl pozdržen krachem Brettonwoodského měnového systému v roce 1971 po jednostranném rozhodnutí prezidenta Nixona zrušit konvertibilitu dolaru ve zlato, a po naftové krizi v roce 1972. Mezitím se EHS rozrostlo na devět států, z nichž některé se zdráhaly vzdát se svých národních měn.

V současné době se mohou účastnické evropské země integrovat do tří rozdílných ekonomických stádií, které odpovídají historickým etapám vývoje EMU.

1. etapa

V roce 1979 vznikl Evropský měnový systém (EMS) jako předchůdce EMU s cílem provázat evropské měny a zabránit příliš velkému kolísání jejich vzájemných hodnot. EMS vytvořil Evropský mechanismus měnových kurzů (ERM), podle něhož se směnný kurz měny každého členského státu směl pohybovat pouze v rámci úzkého vymezení (+/-2.25%) v obou směrech referenční hodnoty. Tato referenční hodnota se tvořila jako souhrnný koš všech účastnických měn nazvaný Evropská měnová jednotka (ECU), který byl vyvažován podle velikosti ekonomik jednotlivých členských států.

V druhé polovině 80. let se trhy všech členských států sbližovaly natolik, že se o nich nakonec mohlo mluvit jako o evropském Jednotném trhu. Mezinárodnímu obchodu v Jednotném trhu překážely - i přes relativní stabilitu zavedenou v rámci ERM – měnová rizika a zvýšené transakční náklady, které to přinášelo. Vytvoření jednotné měny pro Jednotný trh se zdálo být logickým řešením této situace, a proto myšlenka jednotné měny se opět vrátila do popředí zájmu.

Evropská komise pod vedením Jacquese Delorse přijala v únoru 1986 Jednotný evropský akt, jehož cílem bylo odstranění institucionálních a ekonomických bariér mezi členskými státy Evropských společenství, a který stanovil cíl vytvoření společného evropského trhu. V roce 1989 byly plány na vytvoření EMU rozvrženy do tří etap. Ačkoliv některé procesy první etapy začaly již v rámci EMS v roce 1979, první etapa oficiálně začala v roce 1990, kdy se zrušila kontrola měnových kurzů, což uvolnilo pohyb kapitálu v rámci Evropských společenství. V roce 1992 byl třístupňový plán formalizován v textu Maastrichtské dohody, včetně ekonomických konvergenčních kritérií stanovených pro přijetí společné měny. Tak se vlastně přeměnila Evropská společenství na Evropskou unii. Kritéria pro členství v Evropské unii a pro přijetí eura jsou stanovena ve třech dokumentech. Prvním je Maastrichtská smlouva z roku 1992, která vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. Později ve stejném roce Evropská rada v Kodani přijala druhý dokument, který stanovit tzv. „Kodaňská kritéria“, jež upřesňovala obecné cíle Maastrichtské smlouvy. Třetím dokumentem je Rámcová smlouva vyjednávaná s každým kandidátem vstupu do EU před jeho přijetím. Tato kritéria dále upřesňuje legislativa EU a průběžné rozhodování evropské justice.

První etapa vývoje EMU může být vztažena k situaci současných kandidátských zemí, které před vstupem do EU musí splnit Kodaňská kritéria.

2. etapa

Na madridském summitu EU v prosinci 1995 Německo úspěšně prosadilo svůj návrh změnit název ECU na „euro“. Tzv. „Madridský scénář“ rovněž stanovil přechodné období mezi zavedením eura do účetních operací a zavedením eura do hotovostních plateb.

V druhé etapě EMU byl vytvořen Evropský měnový institut (EMI) jako předchůdce Evropské centrální banky. V červnu 1997 rozhodla Evropská rada v Amsterodamu o vytvoření Paktu stability a růstu a ustavila ERM-II, který by byl pokračovatelem Evropského měnového systému a ERM po zavedení eura. Následujícího roku 1998 Evropská rada v Bruselu vybrala jedenáct zemí připravených k přijetí eura. Zároveň vznikla Evropská centrální banka (ECB), jejímž posláním bylo vytvoření měnové politiky pro Evropskou unii a dohled nad aktivitami Evropského systému centrálních bank, tj. národních bank, které by realizovaly rozhodnutí ECB, tiskly peníze, razily mince a pomáhaly počátečním euro zemím plnit konvergenční kritéria.

Druhá etapa vývoje EMU může být vztažena k situaci států, které nedávno přistoupily k ERM-II, v němž setrvají nejméně dva roky, než přijmou euro

3. etapa

Ledna 1999 bylo přijato euro ve své nehmotné podobě s tím, že měnové kurzy pro jedenáct z patnácti měn členských států byly stanoveny v hodnotách posledního dne roku 1998. Mechanismus měnových kurzů ERM byl nahrazen ERM-II, který fungoval podobně jako původní ERM, ale již v kontextu existujícího eura. ECB začala prosazovat jednotnou měnovou politiku ve spolupráci s centrálními bankami jednotlivých členských států a začalo tříleté přechodné období stanovené v Madridu, které mělo trvat do 1. ledna 2002. V polovině roku 2000 Komise oznámila, že Řecko se může formálně připojit k třetímu stupni jednotné měny 1. ledna 2001.

Euro bylo virtuální měnou pro dvanáct zemí tzv. „eurozóny“, do níž patřily Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko a Španělsko. Euro se používalo v účetních operacích, firmy mohly provádět transakce v euro a měly jistotu, že měnové kurzy jejich členských států jsou k euru pevně stanoveny. Hodnoty v eurech se objevovaly na bankovních účtech vedle národních měn tak, aby si obyvatelé na novou měnu zvykali.

Každý stát, který chtěl přijmout 1. ledna 2002 novou měnu, musel splnit „konvergenční kritéria“ stanovená Maastrichtskou smlouvou. Tato kritéria obsahují čtyři požadavky:

• kurzy měn musí zůstat nejméně dva roky v rámci limitů stanovených ERM
• dlouhodobé úrokové sazby by neměly být vyšší o více než dva procentní body nad úrokovými sazbami tří členských států s nejlepšími výsledky
• inflace musí být pod referenční hodnotou (během tří let ceny nesmějí růst o více než 1,5% než ve státech s nejlepšími výsledky)
• vládní dluh musí být pod hranicí 60% HDP (nebo se tomuto cíli musí přibližovat) a rozpočtový deficit musí být pod 3%

Při přípravě na zavedení eura 1. ledna 2002 se vytisklo přes 14 miliard bankovek v hodnotě 633 miliard euro, na 52 miliard mincí se použilo 250 000 tun kovu. V počátcích přechodu zahájeného k 1. lednu 1999 převládaly pesimistické nálady šířící strach a zmatek. Články v médiích uváděly, že tak mohutný přechod z jedné měny na druhou nemůže uspět. Tyto obavy se však ukázaly být neopodstatněné. Bankomaty dodávaly novou měnu okamžitě po půlnoci a během několika dní občané již utráceli eura.

Třetí etapa vývoje EMU může být vztažena ke členským států, které tím, že se připojily k ERM-II, a že nejméně dva roky plní konvergenční kritéria, vstoupily do eurozóny.

Vývoj směnných kurzů

První den obchodování na frankfurtské burze 4. ledna 1999 mělo euro hodnotu 1,1789 US dolaru. Od toho dne hodnota eura začala klesat, o rok později se dostala pod paritu eura a dolaru, a její pokles pokračoval až do 26. října 2000, kdy tato nová měna dosáhla svého nejnižšího bodu s hodnotou 0,8225 USD za jedno euro. V dalším roce byl průměrný směnný kurz 0,95 USD.

Euro se zotavilo až po zavedení hotovostních plateb eurem v roce 2002, kdy vystoupalo z hodnoty 0,90 USD na 1,02 USD koncem roku 2002. O rok později dosáhlo hodnoty 1,24 USD. V listopadu 2004 se dostalo nad hranici 1,30 USD a 30. prosince 2004 končilo s rekordním kurzem 1,3668 USD. V průběhu roku 2005 euro pak kleslo v listopadu pod svoji startovní hodnotu a v prosinci na 1,18 USD. V roce 2006 euro rostlo mezi 1,1813 USD 2. ledna a 1,2958 USD 5. června. Ke konci roku se tato měna vyšplhala ke své rekordní hodnotě, když snadno překonala hranici 1,30 USD, a podle všeho zde již zůstane.

Klíčové body

• plány na jednotnou měnu začaly koncem šedesátých let
• tři etapy integrace Evropské hospodářské a měnové unie: vstup do EU, ERM-II, eurozóna
• Maastrichtská smlouva 1992, Kodaňská kritéria 1993, individuální přístupový rámec
• čtyři konvergenční kritéria pro vstup do eurozóny