eu4journalists

Hlavní aktéři

3. Instituce EU podrobně

Evropský parlament

Evropský parlament, který reprezentuje 492 milionů občanů EU, sdílí legislativní pravomoci s Radou. Je to jediný přímo volený orgán EU. Plenární zasedání Parlamentu se většinou konají ve francouzském Štrasburku a některá menší zasedání v belgickém Bruselu. Poslanci EP mají kanceláře v obou městech.

Tito poslanci zasedají v politických seskupeních, která se organizují nikoli podle národnosti, ale podle politické příslušnosti. Předseda EP, volený poslanci na dobu dvou a půl let, řídí a dohlíží na veškerou činnost Parlamentu a reprezentuje Evropský parlament ve všech vnějších vztazích.

V posledních letech pravomoci Parlamentu podstatně vzrostly. Procedura spolurozhodování umožňuje Parlamentu v mnoha oblastech zablokovat navrhovanou legislativu, i když v některých citlivých otázkách má pouze možnost sdělit Radě své stanovisko. Parlament má poslední slovo v mnoha výdajových položkách rozpočtu EU.

Úkolem Evropského parlamentu je, do jisté míry, dohlížet na 27 evropských komisařů, kteří jsou jmenováni Radou ministrů a potom schváleni Parlamentem. Komisaři, jejichž úkolem je řídit nejrůznější aktivity Evropské unie, pravidelně vystupují v parlamentních výborech. Parlament má pravomoc odvolat Komisi jako celek, nikoli však jednotlivé komisaře. Tuto pravomoc Parlament ještě nikdy nevyužil, ačkoliv v řadě případů jejím použitím pohrozil. V roce 1999 Komise vedená Jacquesem Santerem rezignovala ještě před tím, než Parlament mohl tuto pravomoc využít, poté co byla obviněna ze špatného hospodaření a nepotismu některých svých členů. A v říjnu 2004 se nově jmenovaný předseda Komise José Manuel Barroso rozhodl stáhnout návrh na jmenování svého týmu, aby předešel možné porážce v Parlamentu. Tehdy měli poslanci EP, kromě jiného, námitky proti volbě Rocca Buttiglioneho komisařem pro spravedlnost, svobodu a bezpečnost. Pak byla navržena pozměněná sestava komisařů a Parlament ji hlasováním schválil 18. listopadu 2004.

Poslanci Evropského parlamentu (MEPs), je jich celkem 785 a jsou voleni přímou volbou každých pět let v národních, současně probíhajících volbách. Zastoupení je zhruba proporcionální ve vztahu k počtu obyvatel daného státu, Německo má 99 poslanců, Malta jenom pět.

Výbory Evropského parlamentu, které se obvykle scházejí v Bruselu, se zabývají konkrétními tematickými oblastmi a připravují podrobná stanoviska Parlamentu. Všechna zasedání výborů a plenární zasedání Parlamentu jsou veřejná, i když některé části schůzí výborů se občas konají za zavřenými dveřmi.

Rada Evropské unie

Rada je hlavním rozhodovacím orgánem Evropské unie, který se dělí o legislativní pravomoc s Evropským parlamentem. Ministři nebo odpovědní úředníci národních ministerstev, kteří zde zastupují členské státy, se v ní scházejí při debatách o daných konkrétních tématech. Oficiálně je známá jako „Rada Evropské unie“, ale někdy se jí říká „Rada ministrů“.

V mezivládních záležitostech, jako je zahraniční politika, Rada vyvíjí vlastní iniciativu, úloha Komise a Parlamentu je zde omezená. Zasedání Rady nejsou veřejná, v posledních letech se však vyskytly některé pokusy zvýšit transparentnost jejího rozhodování a snaha některá zasedání zpřístupnit veřejnosti. Všechna rokování Rady vedená v rámci procedury spolurozhodování jsou přístupná veřejnosti.

Většina zasedání se koná v Bruselu, nicméně v dubnu, červnu a říjnu Rada jedná v Lucemburku. Příležitostně se může Rada scházet kdekoli, například při zasedáních OSN nebo WTO. Radě předsedá některý z členských států, které se po šesti měsících v předsednictví střídají, předsednictví stanovuje program jednání. Předsedové vlády se jako Evropská rada scházejí čtyřikrát ročně a rozhodují o celkovém směřování Evropské unie.

Složení Rady: Rada se schází v devíti různých složeních v závislosti na tom, jakými tématy se zabývá. Veškerou činnost Rady připravuje a koordinuje Výbor stálých zástupců (COREPER), sestavený ze stálých představitelů členských států pracujících v Bruselu a z jejich asistentů. Složení:

• Všeobecné záležitosti a vnější vztahy
• Hospodářské a finanční záležitosti
• Spravedlnost a vnitřní záležitosti
• Konkurenceschopnost
• Doprava, telekomunikace a energetika
• Zemědělství a rybolov
• Životní prostředí
• Vzdělání, mládež a kultura
• Rada pro zaměstnanost, sociální politiku, zdraví a ochranu spotřebitele

Předsednictví: Radě předsedá každých šest měsíců střídavě jeden z členských států podle dohodnutého, předem stanoveného pořadí. Předsednictví sehrává důležitou roli při organizování práce institucí EU. Předsednictví je hnací silou legislativy a rozhodovacího procesu. Tam, kde je to nutné, vypracovává a vyjednává předsedající stát mezi členskými státy kompromisní řešení. Předsednictví organizuje a předsedá všem zasedáním Rady.

Evropská rada je zasedáním hlav států a vlád (tj. prezidentů a/nebo ministerských předsedů) všech zemí EU a předsedy Evropské komise. Formuluje obecné politické směrnice Evropské unie. Setkání Evropské rady se obvykle konají v Bruselu, v budově Justus Lipsius.

Generální tajemník Rady a Vysoký představitel pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku pomáhá Radě v záležitostech zahraniční politiky. Přispívá k formulování, přípravě a realizaci evropských politických rozhodnutí Vystupuje jako zástupce Rady při vedení politického dialogu s třetími stranami. Současným Generálním tajemníkem je Javier Solana.

Evropská komise

Komise 27 členských států se skládá z 26 komisařů a předsedy, kteří zodpovídají za rozmanitou škálu resortů, jako je podnikání a průmysl, doprava, vztahy mezi institucemi a komunikační strategie, zemědělství a rozvoj venkova a další. Každému z nich pomáhá sekretariát (vlastní kancelář) a oddělení (Generální ředitelství) s úředníky, z nichž většina má sídlo v Bruselu.

Komisaři jsou jmenováni na pět let. Předsedu komise nominují na základě celkového konsensu členské státy, pak ho schvaluje Parlament. Zvolený předseda a národní vlády se dohadují o zbývajících nominacích. Sbor navržených komisařů pak jako celek schvaluje Evropský parlament poté, co proběhnou „schvalovací slyšení“ v parlamentních výborech. V současné době má každý z 27 států jednoho komisaře, ale do roku 2004 měly největší členské státy komisaře dva.

Evropská komise je jedinou institucí, která může podávat legislativní návrhy. Nicméně dříve než tak učiní, musí se poradit se zájmovými skupinami a s odborníky, aby zájmy občanů EU nepřišly zkrátka. Komise se pravidelně schází s expertními výbory národních vlád a jejich agentur, setkává se také organizacemi reprezentujícími na evropské úrovni širokou škálu sektorů, včetně průmyslu, veřejných služeb, odborových svazů, spotřebitelských organizací, regionálních a nevládních organizací (NGO). Mnohé z těchto skupin mají v Bruselu zastoupení pro lobování Komise, neboť dobře vědí, že nejvhodnějším okamžikem pro ovlivnění nové legislativy je doba před předložením oficiálního návrhu.

Jakmile byla legislativa EU přijata, od Komise se vyžaduje, aby sledovala, zda ji všechny členské státy ve stanoveném časovém limitu správně a plně implementovaly. Komise (nebo členské státy) mohou na členské státy, které nesplnily své povinnosti podle zákona EU, podat žalobu u Evropského soudního dvora.

Další instituce EU

Soudní dvůr
Soudní dvůr Evropských společenství se sídlem v Lucemburku se skládá ze soudců členských zemí, každá země vysílá jednoho soudce, kterým asistuje osm generálních advokátů. Je zcela nezávislý a zajišťuje, aby se zákon EU chápal a interpretoval ve všech členských zemích Evropské unie stejným způsobem. Od soudů v členských státech se zejména vyžaduje, aby se obracely na Soudní dvůr se žádostí o předběžná rozhodnutí, když se národní a evropská legislativa dostanou do sporu. Od soudu se dále žádá, aby urovnával spory mezi různými institucemi EU a mezi členskými státy.

Významná soudní rozhodnutí Soudního dvora posledních let posílila evropskou dimenzi práva v záležitostech životního prostředí, ochrany spotřebitelů, zaměstnanosti a volného pohybu zboží a služeb přes hranice v rámci Unie. Soud sehrává stále významnější roli spolu s tím, jak stále více legislativy prochází systémem jeho rozhodování a ovlivňuje životy občanů Evropské unie.

Kterýkoli evropský občan nebo organizace mohou dát svůj případ Soudu, jestliže se to týká právní normy, která je bezprostředně zasáhla či poškodila. Soud první instance byl zřízen v roce 1989.

Účetní dvůr
Hlavním úkolem Evropského účetního dvora, který rovněž sídlí v Lucemburku, je zajistit, aby Evropská unie utrácela své prostředky co možná nejhospodárnějším způsobem. Jak uvádí jeho webová stránka: „Dvůr přezkoumává, zda finanční operace byly správně zaznamenány, zákonně a regulérně provedeny, a zda při nich byla zajištěna šetrnost, hospodárnost a účinnost.“

Dvůr se pyšní tím, že je „finančním svědomím“ Unie, když sleduje a kontroluje rozpočet EU a zabezpečuje jeho náležité spravování Evropskou komisí. Na základě zpráv Účetního dvora dává Evropský parlament konečný souhlas k čerpání ročního rozpočtu.

Evropský veřejný ochránce práv
Evropský veřejný ochránce práv (ombudsman) je jmenován Evropským parlamentem, aby přijímal stížnosti na špatné správní výkony evropských institucí. Kterýkoli občan EU, kterákoli společnost nebo organizace se sídlem v EU mohou požádat veřejného ochránce práv, aby šetřil jejich konkrétní případ. Veřejný ochránce práv má sídlo ve Štrasburku.

Finanční instituce

Evropská centrální banka
Evropská centrální banka (ECB) se sídlem ve Frankfurtu je ústřední bankou pro všechny země eurozóny. Stanovuje úrokové sazby a nese odpovědnost za měnovou politiku. Její Řídící rada (Rada guvernérů) se skládá z guvernérů všech národních ústředních bank v eurozóně a ze členů Výkonného výboru. Tento výbor tvoří prezident a viceprezident banky a čtyři další členové výboru. Členové Výkonného výboru, jmenovaní Radou EU, na svých pravidelných měsíčních zasedáních rozhodují zejména o úrokových sazbách.

Evropská investiční banka (EIB)
Evropská investiční banka sídlí v Lucemburku a poskytuje úvěry a bankovní záruky méně rozvinutým regionům Evropské unie. Poskytuje také prostředky na podnikatelské investiční programy v zájmu větší konkurenceschopnosti podnikání.

Poradní orgány

Evropský hospodářský a sociální výbor
Evropský hospodářský a sociální výbor (ESC nebo EESC) je někdy znám pod neoficiální zkratkou „Ecosoc“ (nesmí se zaměňovat s Hospodářským a sociálním výborem OSN, který má oficiální akronym Ecosoc) a je poradním orgánem zastupujícím různé zájmové skupiny. Jeho členové, kterých je více než 200, jsou vybíráni z evropských organizací, jako jsou spotřebitelská sdružení, zemědělské a odborové svazy nebo sdružení zaměstnavatelů. Každý členský stát má ve výboru své členy, jejichž počet se vztahuje k počtu jeho obyvatel. Od Komise se očekává, že v průběhu legislativního procesu požádá Výboru o stanovisko ke svým návrhům nové legislativy v mnoha oblastech. Podobně jako u Výboru regionů, stanoviska Hospodářského a sociálního výboru nemají závaznou povahu, nicméně Výbor zkoumá a vyjadřuje se ke dvěma třetinám všech legislativních návrhů.

Výbor regionů
Výbor regionů je druhým „oficiálním“ poradním orgánem Komise, Evropského parlamentu a Rady, jenž reprezentuje místní a regionální společenství na evropské úrovni, a který přibližuje Evropskou unii občanům. Výbor regionů se zaměřuje na zastupování místních a regionálních správních orgánů směrem k institucím EU. Jeho 344 členů se vybírá z představitelů komunálních a regionálních územních správ v členských státech. Zatímco Hospodářský a sociální výbor existoval od vzniku Společenství v roce 1957 (Římská smlouva), Výbor regionů se ustavil v roce 1994 po přijetí Maastrichtské smlouvy z roku 1992. Výbor musí být požádán o konzultace u každého legislativního návrhu, který by mohl mít regionální následky, zvláště v oblastech jako je zdravotní péče, vzdělávání, doprava, zaměstnanost a sociální politika.

Podobně jako u Hospodářského a sociálního výboru, stanoviska Výboru regionů nejsou závazná.

Interinstitucionální orgány

Evropský úřad pro boj proti podvodům
Evropský úřad pro boj proti podvodům OLAF byl původně založen jako útvar v rámci Komise pro potírání podvodů při realizaci programů a politik EU. Nyní pracuje jako nezávislý úřad. Zaměřuje se na úzkou spolupráci s národními protikorupčními agenturami, neboť velkou část rozpočtu EU spravují národní vládní úřady.

Úřad pro úřední tisky Evropských společenství je vydavatelským domem pro instituce a další orgány Evropské unie. Zodpovídá za výrobu a distribuci publikací Evropské unie ve všech médiích a dalších komunikačních prostředcích.

Evropský úřad pro výběr zaměstnanců EPSO EPSO je ústřední orgán, který organizuje výběrová řízení k náboru a výběru zaměstnanců pro všech instituce EU.

Agentury EU

Agentury pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku
Těmito agenturami jsou v současné době Evropská obranná agentura (EDA), Ústav Evropské unie pro studium bezpečnosti (ISS) a Satelitní středisko Evropské unie (EUSC).

Agentury pro policejní a soudní spolupráci
V současné době jde o tyto agentury: Evropská jednotka pro soudní spolupráci (EUROJUST), Evropská policejní akademie (CEPOL) a Evropský policejní úřad (EUROPOL).