Hlavní aktéři
1. Pracovat společně
Sdílení moci v EU
Členské státy Evropské unie jsou suverénními státy, které se rozhodly sdružovat svoji suverenitu v některých klíčových oblastech vlády. Jsou to oblasti, ve kterých jsou společné operace na evropské úrovni v zájmu členských států. EU však není federálním státem. Je to unikátní, jedinečný systém, který se během padesáti let své existence neustále vyvíjel.
Jako každá vláda, také Unie má svoji zákonodárnou a výkonnou moc a nezávislé soudnictví, podporované řadou dalších institucí.
Pravomoci institucí EU jsou definovány v základních smlouvách. Tyto smlouvy byly sjednány členskými státy a pak se jednotlivě ratifikovaly v každé zemi. Prapůvodní dohoda, Římská smlouva, založila Evropské hospodářské společenství od roku 1958. Maastrichtská smlouva z roku 1992 vytvořila Evropskou unii a rozvinula ji z čistě ekonomicky založené unie do podoby více politického tělesa. Další smlouvy, Jednotný evropský akt (1987), Amsterdamská dohoda (1999) a dohoda z Nice (2003), každá z nich přidala něco podstatného k úloze a funkcím Unie.
Příštím krokem na této cestě mělo být vytvoření Ústavní smlouvy pro EU, která by spojila všechny předchozí smlouvy, a kromě jiného zefektivnila rozhodování a zahraniční politiku v rozšířené Unii. 29. října 2004 hlavy států a vlád a ministři zahraničí dvaceti pěti členských států a tří kandidátských zemí, Rumunska, Bulharska a Turecka, se sešli v Římě, aby podepsali Dohodu o založení Ústavy pro Evropu. Ratifikační proces této smlouvy však narazil na obtíže, když občané Francie a Nizozemska ji v roce 2005 odmítli v referendech schválit. O osudu Ústavní smlouvy se živě diskutovalo v průběhu německého předsednictví Unie v roce 2007. Další kroky se podniknou nejpozději v průběhu francouzského předsednictví v druhé polovině roku 2008.
Tři instituce zodpovědné v EU za vytváření politiky a za rozhodování jsou: Rada Evropské unie (zastupující národní vlády), Evropská komise (orgán zastupující kolektivní evropské zájmy) a Evropský parlament (zastupující občany).
Rozhodovací proces
Evropská komise je jedinou institucí, která může podávat legislativní návrhy. Nicméně dříve než tak učiní, musí se poradit se zájmovými skupinami a s odborníky, aby zájmy občanů EU nepřišly zkrátka. Komise se pravidelně schází s expertními výbory národních vlád a jejich agentur, setkává se také organizacemi reprezentujícími na evropské úrovni širokou škálu sektorů, včetně průmyslu, veřejných služeb, odborových svazů, spotřebitelských organizací, regionálních a nevládních organizací (NGO). Mnohé z těchto skupin mají v Bruselu zastoupení pro lobování Komise, neboť dobře vědí, že nejvhodnějším okamžikem pro ovlivnění nové legislativy je doba před předložením oficiálního návrhu.
Jakmile Komise přijme návrh nové legislativy, předloží ho Evropskému parlamentu a Radě ministrů. Ty jej mohou přijmout v předložené podobě, mohou navrhnout změny, nebo ho mohou zcela odmítnout (což se děje jen zřídkakdy). V mnoha případech Komise své návrhy konzultuje také s Hospodářským a sociálním výborem a s Výborem regionů, se dvěma „oficiálními“ poradními orgány EU, jejichž vyjádření nejsou zcela závazná.
Procedura spolurozhodování: Nejrozšířenější postup při přijímání legislativy EU je znám jako „spolurozhodování“, při němž Rada a Parlament se podílejí na zákonodárné moci. Nejdříve Parlament a potom Rada projednají legislativu navrženou Komisí v prvním čtení. Jestliže stanoviska obou institucí jsou shodná, pak je příslušná legislativa ihned schválená. Pro tuto etapu schvalování neexistují časové limity, takže Rada svoje první čtení někdy neuzavře po celé měsíce, někdy i celé roky od chvíle, kdy Komise svůj návrh předložila.
Jestliže se názory různí, návrh se vrací do Parlamentu a potom do Rady do druhého čtení. Od té chvíle se na legislativní proces již vztahují časové limity. Jestliže v kterékoli jeho fázi dojde ke sloučení obou stanovisek, legislativa je přijatá. Jestliže rozdílnost názorů trvá, společný „smírčí výbor“ se snaží dohodnout na společném textu, který se pak musí schválit zvlášť v obou institucích. Jednání se po celou dobu účastní Komise. Jestliže se není možné dohodnout na společném textu, nebo jestliže je společný text odmítnut, k přijetí legislativy nedojde.
Rada se snaží dosáhnout konsensu, ale rozhodnutí v mnoha oblastech se může přijmout „hlasováním kvalifikovanou většinou“, v němž každý členský stát má přidělený počet hlasů, jenž zhruba odpovídá jejich velikosti. V některých citlivých oblastech rozhodování se však vyžaduje jednomyslnost.
V případech, ve kterých členské státy nebyly ochotné svěřit pravomoc Parlamentu, se používá „procedura konzultace“. Zde je Parlament oprávněn pouze k vyjádření stanoviska k legislativnímu návrhu – přičemž tuto příležitost musí dostat – před tím, než Rada návrh schválí. V takových případech se od Rady vyžaduje, aby rozhodovala jednomyslně. V některých případech se od Parlamentu žádá, aby odpověděl jednoduchým způsobem „ano-ne.“ Tento postup známý jako „procedura souhlasu“ se používá například při souhlasu se jmenováním členů Komise nebo při schvalování nějaké dohody podepsané s nečlenskou zemí.
Po přijetí: Jakmile byla legislativa EU přijata, od Komise se vyžaduje, aby sledovala, zda ji všechny členské státy ve stanoveném časovém limitu správně a plně implementovaly. Komise (nebo členské státy) mohou podat žalobu u Evropského soudního dvora na členské státy, které nesplnily své povinnosti podle zákona EU. Úkolem Soudního dvora je vyhodnotit všechny rozpory, které by mohly vzniknout mezi národním a evropským právem, a postarat se o to, aby legislativa EU byla ve všech členských státech jednotně interpretována.