eu4journalists

Rychlý průvodce Evropskou unií

3. Budoucnost

Strojovna Evropy – Komise

Evropská komise je výkonným orgánem a obstarává každodenní život Unie. Píše návrhy nových evropských zákonů, které předkládá Evropskému parlamentu a Radě. Zajišťuje správnou implementaci rozhodnutí EU a určuje způsoby, kterými jsou vydávány peníze z evropských fondů. Stará se také o dodržování evropských smluv a zákonů.

Komise reprezentující 27 členských států se skládá z 26 komisařů 26 Commissioners a předsedy, kteří zodpovídají za rozmanitou škálu resortů, jako je podnikání a průmysl, doprava, vztahy mezi institucemi a komunikační strategie, zemědělství a rozvoj venkova a další. Každý z komisařů má k ruce sekretariát (vlastní kancelář ) a oddělení (Generální ředitelství) s úředníky, z nichž většina sídlí v Bruselu.

Vlády členských států EU vybírají předsedu Komise, kterým je dnes José Manuel Barroso. Předseda musí být následně schválen Parlamentem. Členské vlády po konzultaci s novým Předsedou nominují další členy Komise, kterou musí parlament schválit jako tým. Komise je jmenována na dobu pěti let, ale může být kdykoli rozpuštěna rozhodnutím Parlamentu. Komise jedná nezávisle na národních vládách.

Na Komisi se dá nahlížet jako na motor či strojovnu, která zajišťuje chod EU, která předkládá nové návrhy a hájí zájmy Unie - v protikladu k národním zájmům členských států. Předseda komise se chová jako hlavní inženýr, jehož prací je zajišťovat, aby se EU pohybovala směrem vpřed, a který dává orientační směr jak svým kolegům komisařům, tak Komisi jako celku. Předseda také reprezentuje Evropskou komisi na schůzích Evropské rady, při jednání s dalšími institucemi EU a směrem ke zbytku světa.

Rozšíření – hlubší, širší a stabilnější Evropa

Evropská komise se snaží zajistit, aby rozšiřování i nadále zůstávalo jedním z nejmocnějších nástrojů EU, který rozšiřuje zónu míru a stability, svobody a demokracie, prosperity a solidarity napříč Evropou. Také proto je třeba cíle a výzvy procesu rozšíření občanům dobře komunikovat a závazky EU ohledně rozšíření upevňovat. Komise rovněž zdůrazňuje, že přísná přístupová kritéria pro kandidátské země musí být dodržována.

Noví členové mohou být přijati za členy Unie v procesu nazývaném „rozšíření“ za předpokladu, že splní jisté podmínky. Prvním krokem přijetí do EU je žádost o členství. Pokud současní členové společně s Komisí a Parlamentem uznají žadatele v principu za potenciální nový členský stát, stane se tento „kandidátskou zemí“. Kandidátská země potom vstupuje do podrobného vyjednávání s Komisí o podmínkách členství.

Pro dosažení členství v Evropské unii musí kandidátská země splnit „Kodaňská kriteria“, což znamená, že musí přijmout celou existující legislativu EU (známou jako acquis communautaire) do vlastního právního systému, a že prokáže ekonomickou stabilitu s dobře fungující demokracií a ekonomikou. Když jsou jednání u konce, přístupová smlouva se musí ratifikovat v každém z existujících členských států a také v dané kandidátské zemi. V mnoha případech se noví členové rozhodli uspořádat referendum jako součást ratifikačního procesu.

Do května 2004 měla EU 15 členských států s celkem 387 miliony obyvatel. Deset dalších zemí, především ze střední a východní Evropy, vstoupilo do EU v roce 2004. Bulharsko a Rumunsko se připojily v roce 2007, čímž vzrostla celková populace EU na téměř 500 milionů. Chorvatsko vyjednává o členství a je pravděpodobné, že se stane členem za několik málo let. Turecko je další kandidátskou zemí a pokud splní všechny podmínky, očekává se, že by se mohlo stát součástí unie kolem roku 2015. EU pomáhá kandidátským zemím s přípravou na vstup do Unie a poskytuje jim cenná doporučení a značnou finanční pomoc. O kandidátské země se stará GŘ rozšíření Enlargement DG.

Změny na obzoru

Nyní, kdy se rozšířila na 27 zemí s možností dalšího růstu , EU potřebuje zjednodušit a zefektivnit systém rozhodování. Ale takové uspořádání musí být spravedlivé pro všechny členské země, staré i nové, velké i malé.

Každá země EU má určitý počet hlasů, které může použít, když se v Radě ministrů rozhoduje. Lidé z každé země také volí určitý počet členů do Evropského parlamentu. Tradičně tyto počty zhruba odrážejí relativní velikost populace dané země.

Hlavy států a vlád a ministři zahraničí 25 členských zemí a tří kandidátských zemí, Rumunska, Bulharska a Turecka, se setkaly 29. října 2004 v Římě, kde podepsaly Dohodu o založení Ústavy pro Evropu. Ratifikační proces této Ústavní smlouvy se však setkal s problémy, když ji francouzští a nizozemští občané v referendu v roce 2005 odmítli schválit. V EU se toto zdržení vnímá jako příležitost (a katalyzátor) k úvahám o tom, jak pokročit s evropskou integrací dále způsobem, který umožní všem občanům, občanské společnosti, sociálním partnerům, národním parlamentům a politickým stranám účastnit se tohoto procesu a získat pocit, že jejich stanoviska a názory jsou brány v potaz.

Osud ústavy byl předmětem diskuse během německého předsednictví v roce 2007, po kterém bylo období reflexe ukončeno. Do března, padesátého výročí Římských smluv, byla Berlínská deklarace adaptována všemi členskými státy, naznačující záměry všech členských zemí dohodnout se na nové smlouvě. Na jednání Evropské rady v červnu 2007 v Bruselu se 27 hlav států a vlád shodlo na hlavních bodech nové Reformní smlouvy, která by měla nahradit nepřijatou ústavu. Evropská rada doufá, že nová smlouva umožní Evropské unii čelit novým výzvám 21. století a realizaci jejího pravého potenciálu.

Konečný text dohody byl schválen během neformálního jednání Evropské rady v Lisabonu 17. – 18. října 2007. Ke slavnostnímu podpisu smlouvy došlo 13. prosince 2007 v Lisabonu (a tím EU odstoupila od krize následující odmítnutí původní evropské ústavy Francií a Nizozemím).

Pokud bude Reformní smlouva úspěšně ratifikována všemi členskými státy, měla by přijít v platnost do příštích evropských parlamentních voleb v roce 2009. Většina států doufá, že k ratifikaci smlouvy jejich národními parlamenty dojde během roku 2008. Referendum se bude pravděpodobně konat pouze v Irsku, kde to vyžaduje ústava.

Tato nová Lisabonská smlouva se zaměřuje na potřebu modernizace a reformy Evropské unie. Je koncipována tak, aby mohla učinit rozšířenou Evropskou unii demokratičtější, splňující očekávání svých občanů na zodpovědnost, transparentnost a výkonnost, tak aby mohla čelit globálním výzvám dnešní doby jako je změna klimatu, bezpečnost a udržitelný rozvoj.

Klíčové institucionální inovace a důležité změny politik:

• stálý předseda Evropské rady volen na dva a půl roku, s tím, že může být zvolen dvakrát po sobě ( místo nynější šesti měsíční rotace);
• transparentnější hlasovací systém založený na dvojí většině pravidlo pro rozhodování Evropské rady (potřeba 55 procent členů rady a 65 procent občanů Evropské unie pro podporu navržené legislativy EU odsouhlasením kvalifikovanou většinou). Díky silné polské opozici bude nový volební systém přijat v roce 2014;
• nová funkce Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku nahrazující současnou pozici Vysokého představitele pro zahraniční věci Javiera Solany a komisaře pro vnější vztahy;
• snížení počtu komisařů z 27 na 15 do roku 2014;
• snížení počtu členů parlamentu na maximální počet 750 (minimálně 6 a maximálně 96 z jedné členské země);
• větší zapojení národních parlamentů právem vznesení námitky proti Evropské legislativě pro posílení kontrolního mechanismu principu subsidiarity;
• jednotná právní subjektivita pro EU;
• výstupní klauzule umožňující vystoupení členských zemí z EU
• rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou pro 40 oblastí politik (převážně těch týkajících se azylu, imigrace, policejní spolupráce a soudní spolupráce v trestních věcech;
• poukázání na nové výzvy, jako je změna klimatu a energetická solidarita);
• Listina základních práv se stává právně závaznou.